Terapie na ostří nože
(Když zasáhne nemoc: z ředitele sklárny brusičem)
Službu ostření nožů a dalších nástrojů v Ostrově nově nabízí brusič Antonín Petras. Jeho cílem je vybudovat si pozici elitního brusiče, jehož budou v našem městě i širším okolí vyhledávat zákazníci očekávající špičkové výsledky.
Hodně a rád vaří, nechával si tedy často brousit nože, ale nikdy to nedopadlo podle jeho představ. O technologii pro dosažení dokonalých výsledků se tedy začal sám zajímat a od prvních pokusů se postupem času vypracoval na zkušeného brusiče. Tady by jeho příběh mohl skončit, nicméně v případě Antonína Petrase má ještě jedno dramatické a nezamýšlené dějství. Do života tohoto dříve vysoce postaveného manažera ve sklářském průmyslu zasáhla nemoc. Dohnalo ho vysoké pracovní nasazení i neustálý stres ve vedení sklárny v Dubí a později Novém Sedle, a bagatelizování prvních vážných příznaků. Nakonec jak sám říká skončil ze dne na den neschopen pohybu na kapačkách v nemocnici, kde si vyslechl i nemilosrdnou diagnózu: roztroušená skleróza.
Teď už je to déle než dva roky, nicméně tehdy jako čerstvý invalidní důchodce začal hledat novou cestu. Přijít na jiné myšlenky mu tehdy pomohlo právě broušení. “Bylo pro mě skutečně i jakousi formou terapie. Po té diagnóze jsem byl najednou jako ve vakuu. Tápal jsem, co bude dál,” ohlíží se zpět Antonín Petras. Z ředitele sklárny se tak vzhledem k okolnostem nakonec proměnil v živnostníka, který prostřednictvím brusičského řemesla hledá nové uplatnění a životní směr.
Kromě nožů brousí i nůžky, dláta, nůžky na kuřata a další podobné nástroje. A proč by vlastně člověk měl toužit po dokonale ostrém noži? “Protože práce s ním je bezpečnější než s tupým kusem, i když to může znít paradoxně, uznávám,” vysvětluje. To potvrzují nejen profesionální kuchaři. Mezi nimi má jeho brusičská dílna už řadu stálých klientů, a to nejen z okolí Ostrova. Jednačtyřicetiletý Antonín Petras už nějakým rokem bydlí s manželkou a synem v Ostrově, nicméně pochází z Teplic, kde prožil i většinu svého života. A čemu kromě broušení nožů se ještě nový ostrovský živnostník rád věnuje? Baví ho příprava kvalitní kávy, už zmíněné vaření a dokonce se pustil i do advokacie. Poradenství poskytuje především zdravotně tělesně postiženým.
Většinu pracovního života jste prožil ve sklářství…
V tomto odvětví jsem pracoval 20 let. Z toho sedm let jsem měl na starosti dílny a provoz. Stroje a formy jsou klíč k tomu, aby sklárna fungovala. Měl jsem na starosti údržbu těchto dvou základních prvků v Dubí. Fungovalo to a podařilo se nám udělat spoustu věcí, proto jsem šel sem do Nového Sedla. Bohužel po roce jsem najednou ležel v nemocnici v Karlových Varech, nemohl hýbat nohama a byl to game over. Diagnóza: roztroušená skleróza. Musel jsem se s tím nějak vyrovnat. Především snížit stresovou zátěž a věnovat se rehabilitaci, nemohl jsem tedy dále pokračovat ve své funkci v novosedelské sklárně a nezbývalo než skončit. Tak si teď hledám novou cestičku.
Kvůli nástupu do Nového Sedla jste se tedy i s rodinou přestěhovali z Teplic do Ostrova. Jak se vám tady žije?
Jsme tady už dva a půl roku. Máme super byt a ve městě je všechno, co jako rodina potřebujeme. Já už nevyhledávám kluby ani diskotéky. Dobře se tady žije, je tu klid a bezpečno. Osmiletý syn chodí do školy na trojku, je nadšený, mají skvělou učitelku. Takže nespěcháme zpátky do Teplic, i když někdy v budoucnu se asi budeme chtít domů vrátit.
K broušení nožů vás sice přivedla vaše kuchařská vášeň, ale v období po diagnóze to pro vás byla i forma terapie, jak sám připouštíte.
Vlastně i taková cesta z pekla. Když se to nějak podaří více rozjet a získat si dostatečnou klientelu, bude to fajn, hlavně mě to ale opravdu baví. Navíc díky nástrojům a používané technologii to mohu dělat na vysoké úrovni i v současném stavu, kdy mám jednu ruku téměř ochrnutou.
Jak na vaše onemocnění reagovalo okolí?
S lidmi okolo sebe jsem vždy měl a mám dobré, férové vztahy. Spousta lidí mi v tom nejtěžším období pomohla. Doktoři, terapeuti, rodina, kolegové… Když jsem onemocněl, tak mě podržela i firma. Dali mi čas dva roky na srovnání se s novou životní realitou, než se naše cesty rozešly.
Máte za sebou skutečně obrovský životní zvrat.
Jako že mi musela ochrnout ruka, abych začal dělat rukama? Svým způsobem je to vlastně tak. Dostihla mě nemoc a řešil jsem, co bude dál. Potřeboval jsem něco dělat. Měl jsem spoustu volného času, mohl jsem třeba hrát hry na počítači, ale to nemá žádný výsledek. Já potřebuji mít nějaký produktivní výstup. Nejsem člověk, který by věnoval čas úplně jalovým věcem.
Práci v Novém Sedle jste se věnoval naplno, možná až moc, připouštíte nyní…
Ten flek v Novém Sedle jsem dostal v 38 letech. Snové místo, dobře placené, práce, která mě bavila. Dělali jsme pokroky, všechno rozjeté, růžové horizonty a najednou bum, prásk, ležel jsem v nemocnici. To je opravdu pořádný kotrmelec a musím říct, že mi to zásadně zpřeházelo žebříček hodnot. Vedle broušení jsem se z přebytku volného času začal zabývat také v úvodu zmíněnou advokátní pomocí, především zdravotně tělesně postiženým. Hlavně v situacích, když mají nějaký problém s úřady, lékařskou posudkovou komisí, sociálkou… Tomu se věnuji rád. Chodím za tím účelem do karlovarského Rytmusu (organizace na pomoc lidem se zdravotním a mentálním postižením, pozn. red.) a vyhledávám lidi, kteří takovou pomoc potřebují.
Co vás k tomu přivedlo?
Snažím se jim pomáhat, protože pro mně osobně ten náraz do zdi po diagnóze, to střetnutí se systémem sociálky bylo dost tvrdé. Celý rok a půl jsem bojoval o parkovací průkaz pro zdravotně postiženou osobu, abych se vůbec někam dostal. To mě nadzvedlo ze židle a začal jsem se v tomto směru vzdělávat. Dnes jsem schopen pomoci s odvoláním, námitkami, žalobami. Tomu se chci nadále věnovat. Tím si asi svoji situaci vyvažuji. Je to něco, co mi dává zadostiučinění.
Ztratil jste kvůli nemoci nějaké koníčky?
Pochopitelně. Museli jsme s rodinou omezit cestování, protože jsem omezený v pohyblivosti. Musíme cesty více plánovat a nemůžeme jezdit všude. Na druhou stranu mám zase jiné věci, které jsem dříve neviděl. Třeba se věnuji řešení bezbariérovosti. Zdravý člověk některé věci nevidí. Jsem přizván na ostrovský městský úřad na jednání komise řešící bezbariérové mapování a začínám docházet na jednání pracovní skupiny odboru sociálních věcí, kde se řeší bezbariérovost a sociální služby. Rád bych zde založit pobočný spolek Unie Roska (organizace na podporu pacientů s roztroušenou sklerózou, pozn. red.), který v Karlovarském kraji jako jediném regionu dosud chybí. Nyní jsem členem pobočného spolku v Teplicích.
A pojďme se na závěr ještě vrátit k vaší hlavní činnosti. Jaký nejdražší nůž jste měl na broušení v ruce?
Japonský filetovací nůž v hodnotě přibližně 25 tisíc korun. Svěřil mi ho jeden důvěřivý šéfkuchař z Karlových Varů, kterému se líbilo co dělám, tak mi tu důvěru dal.
Václav Šlauf
Popis fotografie: Kdo si v kuchyni jednou vyzkouší práci se skutečně ostrým nožem, už nikdy nechce jinak, ví i z vlastní zkušenosti Antonín Petras. (Foto: Václav Šlauf)