„Mámu jsem musel ukecat.“
Milan Krajíc (nar.1965 v Ostrově) je známý jazzový saxofonista. Studoval konzervatoř Jaroslava Ježka a poté spolupracoval s mnoha významnými českými (Milan Svoboda, Emil Viklický, Jiří Stivín) i světovými (Hiram Bullock, Maria Schneider, Doug Hammond) jazzmany. Na nahrávání alb spolupracoval i s předními českými popovými hvězdami (Gott, Machálková, Pilarová). Dnes se věnuje pedagogické činnosti i hraní.
Kdy jste se rozhodl, že se stanete hudebníkem? Podporovali Vás v tomto rozhodnutí rodiče?
Tak to vůbec, protože u nás v rodině nebyl nikdo muzikant. Já jsem si to vymohl sám, když jsem chodil asi do první, druhé třídy. Jeden můj spolužák hrál na klarinet a já jsem maminku prosil, abych také mohl hrát na klarinet. Ona mi řekla: „Ty jsi se zbláznil, co to je za blbost?“ Když jsem jí nakonec ukecal, tak mě dali do hudebky. Tak začala moje hudební kariéra (smích)
Existovala nějaká iniciační skladba, která Vás dostala k jazzu?
Jo, to asi jo. Jako malý kluk jsem neposlouchal jazz. To pro mě byla strašně složitá hudba. Zvlášť moderní jazz, který mě dnes zajímá. Poslouchal jsem populární nebo rockovou hudbu. Jeden můj kamarád, shodou okolností výtvarník, mi říkal: „Hele hraješ na saxofon, tak musíš poslouchat jazz.“ Ten kamarád už není mezi námi. Jmenoval se Jan Pelc. Byl to známý grafik. Ten mi dal první jazzové nahrávky. Pamatuji si to do dneška. Byla to deska od slavné kapely Weather Report, jejíž největší hit budou znát asi všichni. Je to skladba Birdland. To mě nejvíc oslovilo. Když jsem slyšel tu hudbu, tak jsem si řekl jo, to je něco jiného.
Studoval jste na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Kteří profesoři a spolužáci Vás ovlivnili?
Když jsem nastupoval na konzervatoř, tak mě tam nejvíc oslovil člověk, který tam vyučoval saxofon. A to byl Evžen Jegorov, známý to i herec. U něj jsem dělal přijímací zkoušky, dokonce jsem k němu nějakou dobu i chodil a asi po roce bohužel zemřel. Byl nemocný. Pak jsem nastoupil k jiným pedagogům a už mě to tak nebavilo. Ale v hudbě mě ovlivnilo i spoustu jiných věcí.
Později jste hrál s giganty, jako byl Emil Viklický nebo Milan Svoboda. Je něco, co jste se naučil od nich?
Zahrál jsem si se slavnými muzikanty jako Emil Viklický, Karel Růžička nebo Jiří Stivín. To na mě mělo samozřejmě ohromný vliv. Začalo to, když jsem jezdil na jazzové semináře do Frýdlantu v Čechách. Tam se dělaly týdenní workshopy a tam právě tito lidé učili. Tam jsem se seznámil i s Milanem Svobodou, se kterým hraji už přes třicet let. Vlastně do dneška. Díky němu jsem v hudbě přišel na spoustu věcí. Třeba jak hudbu aranžovat a jak improvizovat. S Milanem jsem sjel celý svět a jsem mu za to vděčný.
Jste studiový a také koncertní hráč. Máte raději nahrávání, či koncertování?
Daleko raději mám živé hraní. Jako většina muzikantů. Ale u jazzu se to tak nebere. Když vyrábíte populární hudbu ve studiu, tak se to natáčí od základů. Natočíte si bicí a tak dále a tak dále. Vrstvíte na sebe ty nástroje. A to je studiová práce. Když natáčíte jazz, tak je to v podstatě živé hraní, protože to natáčíme všichni dohromady. Je to prostě na první „take“. Když jsme naposledy natáčeli desku s Milanem Svobodou, tak jsme si vzali každou skladbu, zahráli jsme jí čtyřikrát nebo pětkrát a vybrala se ta nejlepší varianta a hotovo. Takže točit moderní jazz je jiná práce. Je to v podstatě živé hraní.
Existuje rozdíl mezi tím, jak hrají jazz černí a bílí interpreti?
Myslím si, že ten rozdíl mezi černými a bílými muzikanty se dnes velmi srovnal. Když si vezmete historii moderního jazzu, která se počítá někde od čtyřicátých let minulého století, tak to byla výhradně černošská hudba. Výhradně černošská. Když mezi ně pronikl nějaký běloch, tak to byl jeden z tisíce. Ti černoši k tomu měli daleko lepší předpoklady. Vrozené dispozice. Ale běloši se to od nich naučili. Běloši jsou strašně učenliví lidé (smích). Běloši dali černochům nástroje, jako je trumpeta, kytara a tak dále. Černoši je převálcovali, naučili se na to geniálně hrát. A běloši se to pak naučili od těch černochů. Dnes je to velmi vyrovnané. Například můj saxofonový vzor… v poslední době jsou to všechno bílí muzikanti.
V životě jste odehrál mnoho koncertů. Pamatujete si na nějakou vtipnou reakci posluchačů nebo na nějakou vtipnou příhodu s Vašimi kolegy hudebníky?
Těch příhod z pódia je hrozně moc. Měli jsme koncert v Paříži v českém centru. Hráli jsme tam s Milan Svoboda Quartet. Přišel tam dav lidí. Říkal jsem si, že to je opravdu hezké. Ale když jsme začali hrát, tak jsem zjistil, že to nikoho nezajímá, protože ti lidé nepřišli na vás, ale že tam měli levné pivo. Tak taková věc se vám může stát (smích).
Již od roku 2000 pořádáte v Karlových Varech Jazzfest. Umožnil jste posluchačům vychutnávat interpretační mistrovství mnoha skvělých jazzmanů. Na jaké koncerty se můžeme těšit v letošním, či nastávajících ročnících? Existují nějací jazzmani, které jste do Varů zatím nedostal a které byste chtěl karlovarskému publiku představit?
Na jazzfestu se vystřídalo spoustu skvělých muzikantů a z toho mám radost. Důležité je, že za ty roky si najdete ty správné kontakty na evropské agentury, které ty americké nebo světové hvězdy nabízejí. A už s nimi máte nějakou zkušenost, muzikanty dostanete třeba i za lepší cenu a tak dále. Rád spolupracuji s agenturou z Říma. Ti mají výborné nabídky. Udělal jsem tady mnoho výborných koncertů. Například Mike Stern Quartet. V letošním roce přijede opět úžasná americká gospelová zpěvačka. A do budoucna samozřejmě mám vyhlídnuté kapely, které bych u nás rád přivítal. Například Gil Evans Quintet, který hrával léta s Milesem Davisem. Kapela se domlouvá třeba i tři, čtyři roky…
Jaké obtíže mohou nastat při pořádání akce takového rozsahu?
Je to jednoduché. Největší potíže jsou vždy s penězi (smích). Už se mi párkrát podařilo do toho zahučet. Například jsem žádal o grant u Evropské unie, který jsem dostal. Ale v té době jsem nebyl tak zkušený. Na vyúčtování dotace máte jeden pokus. Vyúčtoval jsem jim ozvučení, ubytování a pronájem sálu a takové věci. Ale na tom koncertě nehrála jen česká a německá kapela, ale taky americká. A to oni nepodporují. Tak do toho se mi podařilo zahučet ve statisících.
Dnes působíte jako pedagog a vedete úspěšný bigband Šmeralka. Jaký je Váš pedagogický přístup? Jak přimět žáky ke zlepšování, ke cvičení?
Pokud chtějí muzikanti hrát v mém bigbandu Šmeralka, tak musí cvičit. Bez toho to nejde. Bez toho drilu to člověk nezahraje. To je u muziky normální. Hrajeme tam docela náročné věci. Mimochodem bigband Šmeralka v loňském roce opět získal cenu pro nejlepší bigband České republiky v průměrném věku do 16 let. Ale získal i cenu nejlepší kapely přes všechny žánry a věkové kategorie. To nám porota udělila, protože se jí to moc líbilo. Zásadní je ty studenty namotivovat. Aby je bavilo si to zahrát. Když si to chtějí zahrát a nestíhají to, tak cvičí. Motivace je v žánru hudby, který s nimi děláte. Musíte jim nabídnout takový hudební žánr, aby je to opravdu bavilo. A aby to bavilo i rodiče, kteří je podporují, kteří na koncerty rádi chodí. Já se ještě mohu pochlubit, že z toho bigbandu nějakých 25, možná 30 lidí šlo studovat hudbu a z mnohých se stali profesionální muzikanti. Na jednu stranu se jim omlouvám, že jsem jim zkazil život. Protože tento život opravdu není jednoduchý. Mohli být doktoři nebo právníci nebo nějací šikovní řemeslníci, ale jsou z nich muzikanti (smích). Takže to v životě nebudou mít jednoduché. Ale i to je vizitka naší kapely. Ti lidé to tak rádi dělají, že se tomu pak věnují celý život.
Které hudební žánry máte rád je zjevné. Jsou některé, které rád nemáte?
Ono to není až tak o žánru. Je to o tom, jak je ten žánr zahraný. Provedení je strašně důležitá věc. Pokud půjdu na nějaký koncert, jehož styl nebude můj šálek kávy a ta kapela to zahraje bravurně, tak mi to vůbec nevadí. Anebo naopak. Půjdu na jazzový koncert, který může hrozně zklamat. To se může stát. Před nedávnem jsem byl na koncertě Lenny Kravitz, což je americký fusion kytarista a zpěvák. To, jak zpíval, bylo výborné. Ale zklamalo mě, jak malý prostor dával kapele. To je strašná škoda. Má tam skvělé muzikanty a oni nemají šanci se projevit.
Snad Vás má další otázka neurazí. Jaká skladba by měla zaznít na Vašem pohřbu?
Kdyby tam měly zaznít skladby, které mám opravdu rád, tak ten pohřeb bude trvat třeba tři dny (smích). Kupříkladu včera jsem aranžoval písničku pro zpěvačku, se kterou spolupracuji, pro Petru Brabencovou. Je to skladba od Stinga s názvem It is probably me. Když to člověk aranžuje a zapisuje do not, tak zjistí, že ta píseň je naprosto geniální. I text je úžasný. Ale mám oblíbené i jazzové interprety, které jsem už jmenoval. Jeden z mých nejoblíbenějších muzikantů, se kterým jsem měl možnost se setkat, je Miles Davis. Třeba jeho tvorba mě dodnes inspiruje.
Co byste popřál městu Ostrov?
V městě Ostrov nyní shodou okolností studuje můj mladší syn průmyslovku. Takže do Ostrova denně jezdím. Mám v Ostrově i kontakty na lidi, kteří po mně chtějí nějakou hudební produkci, takže z toho mám radost. Městům vždy přeji, aby měli dobré vedení. Ostrov si to zaslouží. Když město povedou lidé, kteří tomu rozumí, tak se tam bude všem žít dobře.
Co je podle Vás v životě nejdůležitější?
To se musím trochu zamyslet… Nejdůležitější jsou pro mě tři věci. Je to soužití s mými nejbližšími. Pak je to moje profese, kde mám ještě tak deset let před sebou. Kde mohu ještě něco dělat a snažím se to dělat. A pak je to zdraví. Bez toho nefunguje nic.
Rozhovor vedl Jiří Karpowicz
Doprovodné fotografie jsou z archivu Milana Krajíce