„O žáky nouzi nemáme“
Každý červen a každé září vyhlašuje ostrovská ZUŠka výběrové řízení pro zájemce o studium. Jsou ale obory a zaměření, kam už se v posledních letech jen stěží dostanou. Svou vynikající pověst škola získala i díky její dlouholeté ředitelce, ostrovské rodačce, Ireně Konývkové.
Irena Konývková je držitelkou prestižní Ceny ministerstva kultury za celoživotní přínos v oboru dětského divadla, přednesu a dramatické výchovy a se svými žáky má za sebou na devadesát inscenací. Ředitelovat ostrovské ZUŠce začala Irena Konývková před více než čtyřiceti lety. Dnes tady probíhá výuka probíhá ve 4 oborech a navštěvuje ji v průměru kolem 800 žáků, o které se stará 27 pedagogů. Standardně se škola pod vedením Ireny Konývkové během školního roku zapojuje do více než dvou stovek městských akcí. Každý lichý rok je ZUŠ Ostrov také pořadatelem mezinárodního divadelního festivalu Soukání, každý sudý rok festivalu hudebního, tanečního a výtvarného oboru Souznění. Posledních jedenáct let školu navštěvují i senioři 60 plus. Zájemci si mohou přihlášku ke studiu podávat již během prázdnin a přijat bude každý zájemce. Jejich studium dotuje město částkou 400 tisíc korun ročně.
Jaký je zájem ostrovských dětí u vás studovat?
Kdo se v první kole výběrového řízení v červnu nepřihlásil třeba na klavír nebo zpěv, v září už se sem nejspíš nedostane a zůstane pod čarou jako čekatel. Podobné je to s divadelníky. Tam většinou bereme jen ty nejmenší. Žáci se jen sporadicky odhlašují, většinou vydrží celých 13 let. Zájemce tak musíme odmítat, a to je mi vždycky líto.
Je v tom ostrovská ZUŠka výjimečná?
Ano, třeba v Karlových Varech se na většinu oborů žák dostane kdykoliv během celého školního roku. My sice máme kapacitu danou ministerstvem školství mnohem vyšší a mohli bychom přijmout až 950 žáků, ale není kam. Prostory, které máme k dispozici, nás bohužel brzdí, a to i v našich aktivitách.
Nové prostory pro ZUŠku se na radnici řeší?
Řeší, ale já bych nám všem přála, aby nezůstávalo jen u slibů a projektů na papíře, ale došlo i na skutky. Příští rok bude mít ZUŠka 70 let, myslím, že si nadšení učitelé a „jejich děti“, které neváhají vystupovat na různých akcích města, zaslouží reálnou podporu adekvátními prostory pro umělecké vzdělávání. Ta je stejně důležitá jako zmíněná finanční z dotace. Což si uvědomují v Chodově, Sokolově či v Aši, ale i v tak malých městech jako jsou Kraslice, Habartov nebo Horní Slavkov. Tam všude už své nové vysněné prostory ZUŠky mají.
Učit jste začala v 80. letech, jaké byly děti tehdy a jaké jsou dnes?
Těsně po revoluci byly vděčnější, když mohly konečně se souborem za hranice vyjet. Ale také dost nesmělé a neuměly zdaleka tak dobře jazyky. Učily se je do šuplíku a neviděly v tom moc smysl. Dnes se dorozumí všude a nedělá jim problém komunikovat s ostatními. V tom vidím jediný rozdíl – v otevřenosti, nebojácnosti a jazykové vybavenosti.
Jaká mívají trápení?
To se nemění a vidím to na tématech, která chtějí děti zpracovávat. Ta se neustále opakují. V určitém věku mají problémy s rodiči, kamarády nebo se vztahy, když jsou pak ještě starší, tak se zařazením sebe sama ve světě, tedy s tím, kde je jejich místo, co chtějí a co ne.
Jak přijdete na to, co by je zrovna bavilo hrát, protože tím právě žijí?
Neptám se jich samozřejmě rovnou na to, co chtějí, protože to pak většinou řeknou, že
světový mír. Své problémy neumí obvykle pojmenovat. Témata proto hledáme tak, že se společně díváme na obrazy a povídáme si o nich, nebo je posílám do knihovny. V tom, s čím přijdou, se pak dost neomylně promítá přesně to, co je momentálně zajímá nebo trápí.
Dá vám hodně práce sehnat do „dramaťáku“ dost dětí?
To jediné se změnilo hodně. Dřív jsem obcházela školy a tam jsem si s dětmi ve třídě hrála a na základě toho, jak se projevovaly a po poradě s učitelkami jsem si vybírala. Mně se vždycky projevovali extraverti, proto jsem se učitelek ptala: Je tu i nějaký šikovný introvert? Dělala jsem si tak vlastní nábor a vlastně jsem je do dramatického oboru lákala. To už dneska dělat nemusím. Děti přicházejí samy.
Bývá se začátkem školního roku velký přetlak?
Zhruba kolem dvaceti dětí se nám hlásí na jedno přijímací řízení s tím, že první kolo děláme v červnu, druhé pak v září. Ale jak nám děti moc neodpadají, leckteré tu s námi vydrží třeba i deset a více let, můžeme přijmout tak tři nové zájemce. Je mi to vždycky líto, ale nejde to jinak.
Nábor ale děláte už i v mateřských školách. Jak?
Máme speciální program, ve kterém jsme se zaměřili na talentované děti. Mám totiž pocit, že společnost se naopak hodně soustředí v posledních letech na děti, které potřebují pomoc, protože mají nějaký hendikep. Na talentované děti se nezaměřuje nikdo. Spíš se odhalí poruchy učení a ADHD, nežli talent. My jsme ale škola, která by se měla o talenty starat, proto už je vyhledáváme i v mateřinkách.
Jak se vůbec talentované dítě pozná?
Já se přiznám, že rodičům často říkávám, že talent neexistuje, existuje předpoklad pro ten který obor. Pak záleží na tom, jak s tím dítě, ale také jeho rodina, zachází a jak se v tom dítě najde. Může mít předpoklad, že bude nádherně malovat, ale nechce u toho sedět, tak proč ho nutit? Zároveň platí, že nadané dítě je většinou nadané na všechny obory.
S takovými dětmi bývá potíž, nebo ne?
Děti, které si v mateřské škole ve spolupráci s jejich učitelkami vybereme, k nám poté chodí dva dny v týdnu a prostřídají se ve všech čtyřech oborech. Na konci roku se vyhodnotí, jak jim co šlo. Když jsou pak rodiče zvaní na ukázkové hodiny, říkám jim: Dívejte se, jestli je šťastné! Ať už maluje, hraje divadlo nebo na klavír, či tančí a je při tom spokojené, vyplatí se ho podporovat. Už v pěti letech tak dostává dítě šanci, že si jednou vybere obor, u kterého zůstane. I když to bude trvat rok nebo dva, než zjistí, že má raději housle než baletní piškoty.
Divadlo a kritika jdou ruku v ruce. Jsou na ni děti připravené?
Já je k tomu vychovávám. Na rozborové semináře v rámci přehlídek chodím sama, když se to týká inscenací menších dětí. Ty u toho sice nejsou, ale nic jim pak nezatajuju a kritiku jim zprostředkuju. Ty starší už si ji vyslechnou samy a musejí se s ní vypořádat. Děti ale moc dobře vědí, že tím dobrým se nikdo moc nezabývá, důležité je, kam by se mohla inscenace posunout. Proto vždycky převládají kritické názory. Některé připomínky pak bývají velmi trefné, s jinými nesouhlasím ani já sama. Pak ode mně děti slyší: To nechme být, zamyslíme se nad tím, až nám to řekne i někdo další.
A vy máte největší potěšení z čeho?
Účast na přehlídkách je za odměnu, to bezesporu. Když jsme Českou republikou vysláni na nějaký světový festival, vždycky se zaraduju se a řeknu si: Aha, tak je to představení fakt dobré! I po všech těch letech ale nejsem sebevědomý člověk, který vytvoří inscenaci a řekne si, že je geniální. Vždycky jedu s obavami, jestli je to dobře vymyšleno. Učitel dramaťáku toho musí uhlídat až moc.
Svému muži jsem kdysi řekla že si bere vás a dramaťák. Co všechno musel ustát?
Když jsem cenu od ministerstva kultury dostala, pozvala jsem celou svoji rodinu na oběd, abych svému muži i svým synům poděkovala. Protože kdyby všichni ti moji chlapi nebyli mé práci nakloněni, nemohla bych ji dělat. Můj muž musel tolerovat, že od února do června nejsem o víkendech doma, a jen co synové povyrostli, jezdívali se mnou. Nechtěla jsem si vyčítat, že se o ně jako máma nestarám. Naštěstí je divadlo bavilo a rádi na ty doby vzpomínají dodnes.
Připravila Mgr. Lucie Kubešová