Nejdůležitější je mít cíl.
V sérii rozhovorů s významnými rodáky a obyvateli města Ostrova pokračujeme rozhovorem s fotografem Bořivojem Hořínkem.
Jak jste se stal fotografem? V kolika letech jste začal fotit?
Ve čtrnácti letech mi dal můj strýc fotoaparát Babybox Kodak. Pořád ho mám a teď s ním chci znovu dělat nějaké fotky. Při studiu na grafické škole jsem zjistil, protože na chodbách tam byla vystavena spousta fotografií, že fotografie může být i výtvarná. Že může být i něčím jiným, než pouhým záznamem rodinných příběhů. Na grafické škole ve mně uzrálo přesvědčení, že bych chtěl být fotografem. Pak šlo o to, dostat se na FAMU. To byla jediná škola, kde jste mohl získat vysokoškolské vzdělání v oboru fotografie.
Mezi lety 1973 a 1977 jste studoval fotografii na FAMU. Který z profesorů, či spolužáků měl na Vaši tvorbu vliv?
Mým profesorem na fotografii byl Ján Šmok, který vedl katedru fotografie. Vedl naši výuku včetně technologie a všeho, co má člověk umět, aby z něho byl profesionální fotograf. Museli jsme dvakrát do roka při klauzurách odevzdávat fotky volného umění. Kromě toho tam byly také spousty praktických úkolů. Fotografování příborů, skla, porcelánu, a tak dále. Tyto úkoly se musely odevzdávat a musely splňovat nějaká technická kritéria. Ale my jsme tam byli hlavně kvůli výtvarné fotografii. Tady je potřeba vzpomenout na kunsthistoričku Annu Fárovou, která nám otevírala dveře do všech tajů umělecké fotografie, o nichž jsme do té doby měli jen mlhavé tušení
Jaká byla nálada na FAMU v období „normalizace“?
FAMU byla v tomto období fantastická, protože jsme nebyli v hledáčku všelijakých „pozorovacích služeb“, řečeno velmi jemně. Měli jsme celkem volnou ruku. V té době byla abstrakce téměř zakázané slovo, ale na FAMU to procházelo úplně normálně. Spolužáci byli senzační. Byl tam Dušan Šimánek, Honza Malý, Libuše Jarcovjáková, která se teď stala velkou hvězdou. Takže to tam opravdu žilo. Změnit se to mělo v lednu roku 1977, kdy Anna Fárová podepsala Chartu 77, a vzápětí byla vyhozena z Uměleckoprůmyslového muzea i z FAMU. To byla studená sprcha. Najednou jsme viděli co je realita, a že soudruzi nahoře jsou opravdu bdělí.
Prožíváte před stisknutím spouště něco speciálního?
Stisknutí spouště neznamená tolik, jako příprava. Pokud tedy dělám na věcech, kde manipuluji s předměty, tak hlavní je to, co s tím udělám. Stisknutí spouště by, prakticky vzato, mohl udělat i někdo jiný. Ale pak jsou oblasti dokumentární tvorby, ke které jsem byl často přizván. Tam to stisknutí spouště význam má. Ale většinou není čas něco prožívat. Musíte koukat, co se děje, a snažit se to zachytit.
Jak jste se dostal do Ostrova? Jak na Vás v době Vašeho příchodu působil?
Mým spolužákem na Střední grafické škole byl Jan Pelc, který spolupracoval s karlovarskou galerií i s ostrovským letohrádkem. Dělal plakáty, některé jsme pak dělali i spolu. Když jsem byl po maturitě, tak jsem si šel do Prahy hledat nějakou práci a potkal jsem Jana Pelce na Václavském náměstí. On říkal: „Přijeď do Ostrova, tam je práce dost.“ Tak jsem přijel, pár dní u něj bydlel a za těch pár dní vstoupila vojska Varšavské smlouvy na naše území. Když jsem šel do práce do kotelny, tak jsem se nejdřív šel podívat na tanky, protože to bylo kousek na Jáchymovské ulici. Takže tak jsem se dostal do Ostrova. Pak jsem se tady seznámil s Františkem Stekerem a s Pavlem Knapkem. Tím vznikla naše spolupráce a už jsem věděl, že tady musím zůstat.
Ve své volné tvorbě jste vytvořil několik fotografických cyklů. Jedním z Vašich konceptů je porušování perspektivy. Na fotografiích zachycujete optické klamy, které diváka mohou zneklidňovat. Kdy Vás tento koncept napadl poprvé?
Poprvé mě to napadlo vlastně náhodou. Od známé jsem dostal bednu jablek. Ta jablka byla od úplně malých až po velká. Rozložil jsem je na podlaze, abych se na ně podíval. Zjistil jsem, že když ta malá jablka dám dopředu a ta velká dozadu, tak budou vypadat stejně. Tak jsem si s tím chvilku pohrál a vznikl čtverec z 25 jablek. Podlaha se perspektivně sbíhala a jablka vypadala, že perspektivě nepodléhají.
Jste svým dílem zastoupen ve sbírkách řady galerií a bylo Vám uspořádáno mnoho výstav. Připomínám retrospektivní výstavu Bořivoj Hořínek – fotograf na ostrově, která proběhla minulý rok v Letohrádku Ostrov. Vzpomenete si na nějakou vtipnou reakci na Vaše dílo?
Když jsem vystavoval v letohrádku v roce 1983 poprvé, tak ke mně přišel kamarád a s úsměvem mi sděloval: „Moje žena říkala, že to je kažení fotografického matriálu, ty tvoje fotky.“ To byla vtipná reakce, která mě příliš nepovzbudila. Ta dáma si myslela, že když vidí nějaké šmouhy na fotce, že to nemůže být dobrá fotka. Nedokázala pochopit, že ty šmouhy by mohly připomínat tah štětce. Fotka má podle značné části lidí zobrazovat něco, co je našemu oku milé. Pokud jsou tam šmouhy, tak si s tím spousta lidí neví rady.
Jaká vlastnost je, dle Vašeho názoru, pro fotografa nejdůležitější?
Nejdůležitější je u toho zůstat. Málokomu se povede, aby ho fotografie dostatečně dobře uživila. Prodávat volná fotografická díla je v Čechách skoro nemožné. Je pár vyvolených, kteří to dokázali. Pokud vím, tak na aukcích se prodávají fotografie Josefa Sudka, Františka Drtikola, případně i Jana Saudka. Ti první dva už z toho nic mít nebudou. Mohli by z toho mít něco dědicové nebo ti, kteří si jejich díla tenkrát koupili za pár korun a teď to draze prodávají.
Na čem nyní pracujete? Chystáte nějakou výstavu?
Od loňského roku jsem měl tři výstavy. První byla v Letohrádku Ostrov. Druhá hned asi za měsíc ve Freiheitshalle v Hofu a třetí byla letos v létě v Galerii G4 v Chebu. Tyto tři výstavy mi daly dost zabrat. Teď zpracovávám všechny ty zážitky.
Jakou roli v životě umělce hraje jeho žena?
Moje žena je absolventka keramické školy v Karlových Varech a často jsme spolu vystavovali na společných výstavách. Do uměleckého provozu se má žena zapojovala velmi ráda. Takže souhlasila skoro se všemi mými aktivitami (smích). Dá se říci, že mě velice podporovala. Bez ní by to bylo velice těžké. Ty hodiny, které jsem dřív trávil ve fotokomoře a které nyní trávím u počítače… Na to je potřeba určitá tolerance. Důležité je, že má žena ví, že ta práce má smysl.
Jaké jsou nedostatky a přednosti města Ostrov?
Nedostatky jsou jako ve všech městech. Jsou to lokální problémy, které se musí řešit. Ale předností Ostrova je to, že je to město, které má určitý řád. Všechno je blízko a všechno je uspořádané. A přitom je tu tolik zeleně a dá se tady dobře žít. V tomto směru naše město žádnou chybu nemá. Navíc tu máme galerii v letohrádku, máme muzeum na městském úřadě, máme galerii Stará radnice, kulturní dům, který pracuje na plné obrátky. Já si myslím, že se tady pro lidi dělá hodně.
Co byste popřál městu Ostrov?
Popřál bych městu Ostrov, aby mělo vždy dobré vedení. Protože na tom často závisí, jakým směrem se bude město rozvíjet. To je jedna věc. A druhá věc je, aby tady lidé rádi žili. Ostrov je jedinečný tím, že je to Ostrov mezi ostrovy. Buď se tomu ostrovu při své pouti vyhnete, nebo u něj zakotvíte a zůstanete na něm.
Co je pro Vás v životě nejdůležitější?
Nejdůležitější je mít nějaký cíl. Pokud ho nemáte, tak v životě tápete a marně hledáte, proč tu vlastně jste. A jestliže ten cíl najdete, u mě je to kromě rodiny výtvarný život, tak to je velké štěstí.
Rozhovor s panem Hořínkem vedl Jiří Karpowicz
Doprovodné fotografie jsou z archivu Bořivoje Hořínka