Křesťanství není cestou nejmenšího odporu.
V sérii rozhovorů s významnými rodáky a obyvateli města Ostrova pokračujeme rozhovorem s biskupem Církve československé husitské Lukášem Bujnou. Biskup Bujna (narozen v Ostrově v r. 1979) získal kněžské svěcení v roce 2004. Od té doby působil jako farář v Sokolově. Zaměřuje se na pastoraci seniorů, umírajících i vězňů. V roce 2023 se stal plzeňským biskupem. Biskup Bujna je také básníkem a bloggerem.
V roce 1999 jste začal studovat na Husitské teologické fakultě UK. Jste z věřící rodiny nebo jste k víře přišel po vlastní cestě?
Z věřící rodiny nejsem, byť jsem později odhaloval křesťanské kořeny svých prarodičů. Oba moji rodiče jsou bez vyznání, takže v dětství mě k víře nikdo nevedl. Ale jedna z mých babiček, která byla původem Slovenka a žila tady v kraji v Habartově, měla evangelické modlící knížky a modlila se za mě. Později jsem zjistil, že i druhá babička i dědeček jsou spjati s křesťanskými kořeny. Dědeček byl dokonce biřmován přímo v církvi, do které jsem si později našel cestu – v Církvi československé husitské. Ale to vše jsem zjišťoval až později. Od pubertálních let jsem se zajímal o duchovní otázky. Lákaly mě třeba dálněvýchodní filozofie a náboženství. Zároveň u nás na vesnici, kde bydlíme, v Kolové na Karlovarsku, byla jedním z objektů našich dětských her místní kaple. Tehdy velmi zdevastovaná. Už tehdy ve mně vnitřně pracovalo: Co ta stavba znamená, proč ji tam naši předkové postavili? I když nepostavili ji tam naši předkové, ale Němci, kteří tam žili do roku 1945. Pak si pamatuji, že jsem v pubertě zhlédl nějaký horor, kde jednu z hlavních rolí hrál kněz, který byl vymítačem nebo exorcistou. A to mně imponovalo (smích). Když jsem byl v maturitním ročníku na obchodní akademii, tak jsem přemýšlel, co dál studovat. Protože mě zajímaly otázky duchovního života a mezi vrstevníky ani v rodině jsem nenacházel mnoho odpovědí, tak mě napadlo jít studovat teologii nebo filozofii. Celkem pragmaticky jsem si zvolil teologickou fakultu z toho důvodu, že mi přišlo, že tam bude méně uchazečů (smích). Nakonec jsem si zvolil obor religionistika, což je tzv. srovnávací věda náboženská. Zde srovnáváte různá náboženství a já jsem si od toho sliboval, že mi to pomůže se zorientovat v jednotlivých náboženských tradicích a třeba si mezi nimi vybrat svou cestu. No a protože se jednalo o Husitskou teologickou fakultu, tak mně bylo hloupé si nezjistit něco bližšího o husitské církvi. Začal jsem navštěvovat bohoslužby v našem karlovarském kostele sv. Petra a Pavla, a tam mě velice hezky přijal zdejší biskup Michael Moc. Uvedl mě do společenství, choval se s noblesou, přátelsky, mile a to se mi líbilo. Oslovila mě i jeho kázání, byť jsem příliš nerozuměl bohoslužebnému obřadu. Přišel mi však tajemný a zajímavý. Později mě biskup nasměroval v Praze, kde jsem už studoval vysokou školu, do studentského společenství v náboženské obci v Nuslích, kde jsem uvěřil v Krista a přijal křest. Na fakultu jsem přicházel jako člověk stále nepokřtěný, nebyl jsem ani jednoznačně křesťansky vyprofilovaný. To přišlo až v prvním ročníku. A tím, že jsem studoval religionistiku a ne přímo teologii, tak se ani neočekávalo, že je vstupní podmínkou být etablován v církvi.
Kněžského svěcení jste dosáhl v roce 2004. Pamatujete si na první bohoslužbu, kterou jste celebroval? Byl jste nervózní?
V tomto ohledu byla moje “církevní kariéra” velmi rychlá (smích). Já jsem byl pokřtěn na Velikonoce roku 2000 a o pouhé čtyři roky později jsem byl vysvěcen na kněze. Od roku 2002 jsem působil jako výpomocný duchovní, takzvaný jáhen, v karlovarském kostele. V roce 2004 jsem ještě neměl studium uplně uzavřené, ale v náboženské obci v Sokolově onemocněl tehdejší farář. A tehdy jsem byl biskupem a diecézní radou ustanoven farářem. Vysvěcen jsem byl v malé modlitebně v Sokolově a zde jsem sloužil i svou první bohoslužbu. Nervózní jsem asi nebyl, protože tomu předcházela dvouletá praxe výpomocného duchovního v Karlových Varech, kde je kostel o dost větší než v Sokolově. Z vystupování před lidmi jsem nebyl nervózní, protože se od 90. let věnuji i literární tvorbě a měl jsem zkušenost z autorských čtení nebo divadelních představení. Pamatuji si však, že když jsem během studia na teologické fakultě měl poprvé kázat jako bohoslovec, byl jsem z toho nervózní velmi. Ale i na fakultě jsme sbírali zkušenosti, učili jsme se, jak kázat a jak se věnovat pastoraci. Tím jsme se připravovali na budoucí farářskou službu. Tomu se říká duchovenská praxe.
V minulém roce jste se stal biskupem Církve československé husitské. Bylo Vám tehdy 44 let. Bylo až dosud obvyklé, aby měly církve tak mladé biskupy?
Když byl zvolen můj předchůdce biskupem, tak mu nebylo ani 40 let. Takže v tomto ohledu jsem nebyl nejmladším biskupem naší diecéze. A ono už před těmi 100 lety, kdy vznikla samostatná československá církev, tak jejím prvním patriarchou byl ThDr. Karel Farský, a ten byl zvolen patriarchou v době, kdy mu bylo 43. Takže ani on nebyl „zasloužilým starcem“. Byl to muž v nejlepších letech. Ale jeho osud byl takový, že napřel všechny své síly k budování tehdy mladé církve a zemřel vyčerpáním jako stále mladý člověk v pouhých 47 letech.
Působíte v Jihočeském, Plzeňském a Karlovarském kraji. Řekl bych, že v Karlovarském kraji provádíte, vzhledem k malému počtu věřících, spíše misijní činnost. Berete práci v tomto kraji jako výzvu? Předpokládáte, že věřících bude přibývat?
V tomto kraji jsem jako farář působil bezmála 20 let. Naše obec tady nebyla nikdy příliš početná. Já jsem si našel působiště hlavně v oblasti sociálních služeb, zdravotních zařízení, ve školství, později i ve vězeňství. A konkrétně v Sokolově, kde bylo vždy živé ekumenické společenství, se církve vždy snažily o prolnutí s místní občanskou společností. Přijde mi, že na takovém relativně malém okresním městě se aktivní duchovní může stát součástí místního společenství. Nemyslím jen církevního, ale i obecně komunity v rámci města nebo regionu. Hodně to záleží na jeho aktivním přístupu a na tom, jestli nezůstane uzavřen jen v nějakém církevním ghettu. Mně dlouho pomáhalo i to, že jsem působil jako pedagog. Byl jsem v kontaktu s mladou generací. Když jsem působil jako kaplan v pečovatelském zařízení, tak tam jsem byl v kontaktu nejen s pacienty, ale i s jejich rodinnými příslušníky. Někteří z nich potřebovali duchovní pomoc a podporu v situaci, kdy jim jejich blízký stárnul a umíral. Někdy mě žádali i o to, abych pochovával zesnulé, protože věděli, že jsem za nimi docházel. V zařízeních sociální a zdravotní péče jsem byl v kontaktu i s personálem. Věnoval jsem se i podpoře lidí, kteří tam pracovali. Jejich služba je velmi náročná fyzicky i psychicky. Nemohu říci, že bych se nudil. Nebo že bych nějak prožíval to, že naše farní společenství není nějak početné. I tady se dařilo to, že se počet návštěvníků bohoslužeb zvyšoval. Hodně se to změnilo covidovou dobou. Přijde mi, že se rozvolnilo pouto lidí ke sboru. Stačí jim chodit na bohoslužby už jen jednou za čas. Nejsou již pravidelnými účastníky. Nyní se to opět buduje nanovo, ale už ne se mnou. Mám úkoly jiné. Sídlím v Plzni. Ale protože mám Sokolov rád, tak se sem vracím. Ale těžiště mé práce je už jinde.
V lidské přirozenosti je naplňování duchovních potřeb. Ale domnívám se, že v naší zemi lidé často naplňují tyto potřeby u kartářek, různých guruů, ve věštírnách a podobných zařízeních. Jaký je rozdíl mezi tím, co nabízejí výše zmiňovaní od toho, co nabízí církev – tedy organizovaná víra?
Docela dobře jste to označil slovem organizovaná víra. To je jeden z klíčových problémů. Pro nás Čechy je mimo jiné charakteristická apriorní nedůvěra k institucím. Nejenom církve, ale i různé spolky mají problém sehnat členy. Nemyslím si, že by Češi byli ateistický národ. To v žádném případě. Jsme také národ, který je nějakým způsobem religiózní. Ale celá řada lidí nemá potřebu svoji přirozenou religiozitu spojovat s organizovanou formou víry. Možná v tom hraje roli i nějaká historicky ne úplně dobrá zkušenost s církvemi. Ale možná v tom hraje roli ještě něco jiného. Církve nejen něco nabízejí – nějaké způsoby spirituality nebo podpory v rámci farní komunity – ale mají na člověka také nějaké požadavky. Být křesťanem je také o tom, že se vědomě přihlásíte nejen k nějaké konkrétní věrouce, ale také k nějakému způsobu života. K zachovávání určitých pravidel. A to, myslím, není úplně populární. Když jdete ke kartářce nebo k nějakému věštci, tak tam přicházíte jako klient, který si kupuje jejich službu. On se vám snaží vyhovět. Kdežto v církvi věříme v Boha, který nás miluje a naše hříchy nám odpouští a provází nás životem. Ale také nás Bůh chce životem vést a formovat nás tak, aby náš život lépe odpovídal Jeho vůli. Vyzývá nás k práci na sobě, k upřímnosti vůči sobě samým, vůči našim stinným stránkám. Zve nás do vztahů vůči jiným lidem, včetně dobročinnosti, schopnosti odpouštět. A to není vždy úplně snadná cesta. Já si myslím, že člověk má přirozeně tendenci jít cestou nejmenšího odporu. A křesťanství není cestou nejmenšího odporu. Ježíš sám říká: „Kdo mě chceš následovat, zapři sám sebe a vezmi svůj kříž.“ A to se asi neposlouchá úplně snadno.
Jste také básníkem a vyšlo Vám několik básnických sbírek. Co je pro vás impulzem pro napsání básně? Musíte mít pro psaní básně klid nebo jste spíše typ Jaroslav Hašek. Tedy literát, který píše za jakýchkoliv okolností?
Inspirace přichází nečekána a nezvána. Nepřivolávám jí vědomým úsilím. Jsou chvíle, kdy třeba během relativně krátké doby napíšu básní několik. Pak třeba uběhne i několika týdnů, ne-li měsíců, kdy nenapíšu žádnou báseň. Pravidelně píšu duchovní zamyšlení, která zveřejňuji na svých sociálních sítích. Zachovávám určitou vnitřní disciplínu v tom, že co týden, to jedno zamyšlení. To chápu jako určitý druh služby, kterou jako biskup dělám pro lidi věřící a hledající. U poezie je to jinak. Tam prostě musí přijít inspirace. Inspirací mi je většinou nějaký silný podnět. Je to něco, co se děje v přírodě, co se děje mezi lidmi, nějaká zpráva, kterou člověk zachytí v médiích, něco, co ho zasáhne v četbě. Nebo i nějaký detail, který ve vás něco otevře a spustí. Zajímavé je, že při samotném psaní básně mívám pocit, že se děje něco, nad čím sám nemám plnou kontrolu. Když píšu kázání, tak to má nějaký koncept. Ale u poezie nevím, kam mě inspirace dovede. Stává se mi také, že té básni sám nerozumím. Není však podstatné to, jaký je autorský záměr. Báseň je něco autonomního, co promlouvá ke čtenáři nezávisle na autorovi. Píšu to já, ale jako kdybych to nebyl úplně já a nebylo to úplně pro mě. Proto nerad píšu do šuplíku a poezii zveřejňuji. Pokud tedy nemá vysloveně intimní charakter. Pak je jen pro vnitřní okruh. Přece jen musím dbát i na to, že jsem knězem a biskupem. Třeba by se to nesetkalo vždy s pochopením. Člověk má mít v sobě porozumění pro určité role a pro nějaké hranice. Chápu báseň jako autonomní tvar, ve kterém si čtenář nebo posluchač může hledat významy, o kterých já sám nevím.
Moderní církev by měla mít moderního představitele. V této souvislosti mě napadá následující otázka. Jakou hudbu posloucháte?
Vyrůstal jsem na rockové hudbě, kterou doma pouštěl můj tatínek. Hlavně Beatles nebo Rolling Stones. Z české hudby třeba Vladimíra Mišíka. Hodně jsem poslouchal hudbu 60. a 70. let. Led Zeppelin, Jimiho Hendrixe, Pink Floyd a podobně. V 90. letech jsem poslouchal i elektronickou taneční hudbu. Dnes nemám potřebu si to škatulkovat podle nějakých žánrů. Jsem stále vášnivým konzumentem hudby. Vlastním i poměrně rozsáhlou fonotéku, ať už ve formě CDček, gramodesek nebo legálně stahované hudby ze serveru Bandcamp. Aktuálně poslouchám poslední desku Nicka Cavea, na jehož koncertě jsem byl nedávno v Praze. Nebráním se ale ani vážné hudbě nebo třeba etnické hudbě.
Co byste k roku 2025 popřál městu Ostrov a jeho obyvatelům?
Nevím, jestli se obyvatelé Ostrova nějak diametrálně liší od zbytku republiky nebo aspoň od zbytku kraje. Takže nejenom ostrovákům, ale nám všem bych chtěl popřát schopnost nadhledu, naději v to, že život dává smysl. Chtěl bych nám popřát, abychom si nenechali vzít radost ze života. Abychom radost vědomě hledali, abychom vědomě hledali také krásu. Aby se nám jí dařilo nacházet v tom, co prožíváme, ať už to jsou vztahy, nebo kouzlo přírody, nebo dotyk s kulturou. Především bych chtěl popřát nám všem, abychom se nebáli být v kontaktu s nejhlubší vrstvou sebe samých. To znamená být v kontaktu s vlastním pramenem, s vlastním srdcem. Ačkoliv tam se někdy otvírají ty nejtěžší otázky, na které není snadné nacházet odpověď. Člověk je spojnicí těla, duše a ducha. Každá z těchto vrstev něco potřebuje. Něco potřebuje tělo, něco potřebuje duše a něco potřebuje i náš duch. Když některou z těch složek zanedbáváme, tak trpí člověk jako celek. Máme materiální potřeby, máme duševní potřeby a také duchovní nebo spirituální potřeby. Chtěl bych nás povzbudit – nebojme se v sobě otevřít ten pramen, to zřídlo a být v kontaktu s nejniternější spirituální složkou v nás samotných. Nebojme se toho, co se tam obnaží. A pak ve svém životě poctivě hledejme odpovědi na otázky, které v oné nejhlubší složce objevíme.
Co je pro Vás v životě nejdůležitější?
Já myslím, že nejdůležitější je život sám. Stále bádáme nad tím, co je v životě důležité, ale nejdůležitější je samotný fakt, že jsme byli životem obdarováni. Bytí má primát před vším ostatním. Což je dobré si připomínat právě tím, že si aspoň občas dopřejeme „luxus“ nic nedělat. Nemusíme podávat výkony, učme se prostě být. A být vděční za to, že jsme. To mohou být chvíle krátké tiché meditace, procházky. Je to o kontaktu se sebou samým. Je-li člověk vděčný za dar života, pak se mu daří i správně rozpoznávat, co v životě má význam, čemu je dobré se věnovat, co je dobré naopak upozadit. Tady bych zdůraznil, že často nemáme jasno v tom, co je podstatné a co je naléhavé. Řešíme věci, které jsou naléhavé, protože je musím vyřešit teď. Složenka, nákup a tak dále. To je naléhavé. Ale život se nám potom skládá ze sledu naléhavých věcí a zapomínáme na to, co je podstatné a důležité. To může být budování vztahů, budování bohatého vnitřního života, hledání smyslu, krásy, naděje, lásky. Pak se můžeme ohlédnout za životem a zjistíme třeba, že jsme úspěšně složenky poplatili, všechny pracovní úkoly nakonec splnili, ale něco podstatného nám uniklo. A to je ještě ta lepší varianta. Ta horší varianta je, že nám to nedojde nikdy. Žili jsme, ale nakonec ne úplně. Nebyli jsme dost živí. Musíme se naučit být dost živí dřív, než se naše pozemská cesta definitivně uzavře.
Rozhovor s Lukášem Bujnou vedl Jiří Karpowicz