Poznámka redakce:
Tento rozhovor staršího data byl elektronicky zveřejněn u příležitosti uvedení paní Jaklové do síně slávy ostrovských sportovců v březnu 2026 a i tím si zaslouží být uvedena mezi ostatní Robinsony Ostrovského měsíčníku.
Trenérkou přes padesát let. Měnila by?
Olinka, jak paní Jaklové všichni říkají, s gymnastikou začínala v devíti letech v tehdejší Škodě Ostrov. Cvičila a závodila až do maturity a poté hned začala s trénováním. Když se 1. dubna 1972 otevřel Městský dům dětí a mládeže Ostrov (MDDM), založila kroužek sportovní gymnastiky. A vede jen dodnes.
Jaké byly vaše trenérské začátky?
Obtížné, protože jsem nebyla nijak proškolená a neměla jsem s trénováním zkušenosti. Nově založená tělovýchovná jednota navíc neměla své nářadí a byli jsme závislí na Škodě Ostrov. Někdy jsme si ho doslova brali tajně. Přes všechna úskalí se nám ale podařilo utvořit kolektiv děvčat, která měla zájem o tento sport.
Kolik děvčat jste začala trénovat a v jakém byla věku?
Některá děvčata se mnou přešla ze „Škodovky“ a další zájemkyně přicházely postupně. Jednalo se zhruba o 15 gymnastek ve věku od deseti do patnácti let. Nastal další problém, kdo by mi pomohl s trénováním.
A jak jste to řešila?
Vdala jsem se a manžela přemluvila, aby si udělal trenérský kurz a začal s trénováním. Zůstal gymnastice věrný a byl velkým pomocníkem až do svého úrazu před třemi lety. Po několika letech o gymnastiku projevovalo zájem čím dál více děvčat, ale i trenérů. Alena Čábelová, která s námi trénuje dodnes. Dalším velkým pomocníkem byl Jiří Sedláček a také odchovankyně našeho oddílu, jako byly Lenka Marešová (později Novotná), Lenka Krausová, Zuzka Skalická a v současné době Petra Kučerová, Michala Čábelová a samozřejmě moje dcera.
Trenérů i gymnastek byl dostatek, a jak to pokračovalo s nářadím?
V roce 1982 se slavnostně otevřela 1. ZŠ pod vedením ředitele Josefa Týnovského, který měl vřelý vztah ke sportu. Umožnil nám trénovat na nové škole a dokonce mi nabídl, že si mohu objednat potřebné nářadí. Tím pádem došlo k velkému zlepšení výkonosti děvčat, která mohla konkurovat ostatním oddílům v okrese i kraji.
Kdy se dostavily první úspěchy?
Byla to právě 80. léta, kdy se děvčata začala probojovávat na krajské přebory do Plzně. Na prvních závodech v Plzni byly mé gymnastky rozčarované, na jakém nářadí se tady cvičí. Trenérská základna se také zkvalitnila a dostavily se první veliké úspěchy. Ve výkonnostní kategorii II. a III. třídy se děvčata začala umisťovat na předních místech. Byla to Sylva Rácová, Monika Lukešová nebo Lenka Černohorská. Za zmínku stojí také umístění v mladších kategoriích, ať to byla Šárka Matoušová nebo Naďa Tutschová. Úspěchy pokračovaly i v 90. letech. Za největší považuji postup Lady Jaklové na MČR v I. výkonnostní třídě, která závodila s gymnastkami, účastnicemi LOH v roce 1988 v Soulu (Martinou Velíškovou nebo Janou Vejrkovou) a skončila v polovině závodního pole.
Jak pokračovala činnost oddílu v novém tisíciletí?
I nadále jsme dosahovaly úspěchů v rámci kraje, ale do republiky se ve vyšší výkonnostní gymnastice již žádná dívka nepodívala. Proto jsme přešli do soutěží všeobecné gymnastiky a začali získávat nové zkušenosti. Kromě gymnastiky na nářadí nás uchvátila cvičení při hudbě, viděli jsme několik soutěží v pódiových skladbách a o tuto činnost jsme obohatili naše tréninky. Dokonce se nám dařilo natolik, že jsme se stali Prezenční skupinou ČR a jezdili jsme soutěžit po celé republice a prezentovali se na různých významných akcích.
Znamená to, že gymnastika šla stranou?
To v žádném případě, naopak jsme začali ještě více trénovat, protože výkonnost i ve všeobecné gymnastice strmě stoupala a prvky, které zde dívky předvádí, dříve stačily na II. výkonnostní třídu.
Jaké jsou vaše úspěchy v současné době?
Nedávno jsme absolvovali krajské přebory, odkud postoupilo 13 děvčat na MČR v Doubí u Třeboně. Na stupni vítězů stálo 9 gymnastek, krajskými přebornicemi byly Nela Jorová v mladších žákyních, Regina Čepelíková a Zuzka Hořtová ve starších žákyních III, resp. IV a Bára Múčková v dorostenkách. Na republice, v této konkurenci, máme co dohánět.
V čem si myslíte, že je problém, proč nemůžete dosáhnout úspěchů jako jiné kraje?
Karlovarský kraj bývá často na chvostu i v jiných sportech, není zde takový výběr sportovců jako třeba ve Středočeském kraji. A také jsme jediná jednota v republice, která cvičí na obyčejném koberci bez pružinové podlahy. Tímto bych chtěla poděkovat MDDM Ostrov za zakoupení Air tracku, na kterém mohou děvčata trénovat obtížnější akrobatické prvky. Dík patří také řediteli ZŠ Masarykova Helmutu Harzerovi za zakoupení nových tyčí na hrazdu a umožnění tréninků i o prázdninách.
Je vidět nějaké zlepšení u děvčat?
Po letošním MČR si myslím, že ano. Děvčata zvládala akrobatické prvky stejně jako jejich konkurentky, slabiny máme ještě na přeskoku a přidat musíme na kladině. Schází nám trenér, který by pomohl s obtížnějšími prvky. Léta přibývají, síly ubývají a gymnastky rostou. Byly bychom rády za „mužskou“ pomoc.
Teď v létě máte opět soustředění, čemu se budete hlavně věnovat?
Soustředění je jako každoročně v prostorách MDDM, kde i spíme. Hlavní náplní je příprava na novou sezónu, včetně nácviku pódiových skladeb, s kterými bychom se rády prezentovaly na různých akcích. Trochu mě mrzí, že se o nás neví a příležitostí vystupovat příliš nemáme. Přitom na soutěžích jsou naše skladby vysoce hodnoceny.
Napadlo vás někdy s trénováním skončit?
Ano, několikrát. V mém věku už opravdu nemám sílu dát děvčatům takovou záchranu jako dříve. Ale úspěchy děvčat mě vždycky nabudí do nových tréninků. Je super, že tradice pokračuje, dcera je mojí nástupkyní a doufám, že i vnučka, která studuje tělesnou výchovu na vysoké škole, bude jednou dobrou trenérkou.
A v co doufáte do budoucna?
Chtěla bych poděkovat všem těm, kteří mi celých dvaapadesát let pomáhali a pomáhají, stáli při mně v časech zlých i dobrých a já teď doufám, že budu ještě aktivní, až si budeme moci zacvičit na naší vlastní pružinové podlaze.
Připravila Mgr. Lada Bláhová