Příspěvek – rozhovor Ondřeje Šulce s Irenou Konývkovou
Soubor HOP-HOP převezme na Jiráskově Hronově Cenu Pavla Dostála
V srpnu tě čeká významná událost…
/Smích/ v srpnu ne, v září…naší rodině se narodí druhý vnouček.
Měl jsem na mysli divadelní událost. S pojmem významná událost mám spojené jiné věci /smích/.
To říká člověk, který se 37 let věnuje, bez ohledu na svůj osobní čas, Základní umělecké škole Ostrov a především pak divadlu a souboru HOP-HOP?
Divadlo a především divadlo tvořené s dětmi a mladými lidmi je má velká láska, ale moji chlapi doma samozřejmě také a teď si představ, že už nebudu mít jen tři, ale už dokonce pět chlapů! I když ženské posily v podobě dvou snach také nejsou k zahození.
Vraťme se k srpnu. Vyhráli jste se souborem HOP-HOP celostátní přehlídku činoherního divadla pro děti Popelka, a díky tomu jedete i na Jiráskův Hronov.
Představení Útěk, které vzniklo na motivy knihy Oty Hofmana, má skutečně velký úspěch. Vojta Palm a Jenda Roháč jsou v něm úžasní. Máme všichni tři radost, že hraní završíme právě v Hronově.
Já ale vím, že na Hronově čeká soubor HOP-HOP a především pak tebe událost ještě mnohem větší a opravdu ojedinělá…
Máme si převzít Cenu Pavla Dostála.
Podle preambule se jedná o cenu, která může být udělena výhradně jednomu amatérskému divadelnímu souboru, který v současné době působí na území ČR a jehož působení je dlouholeté a mezi zainteresovanou veřejností známé a uznávané, jako výraz ocenění dlouholeté kontinuální umělecké i organizační činnosti, která je přínosem pro rozvoj oboru.
Jsem ráda, že v Hronově budou díky Útěku s semnou zástupci více generací souboru HOP-HOP, je to ocenění za všechno naše společné snažení, za všechna představení a jak mi bylo osobně sděleno i za pořádání jediného amatérského mezinárodního divadelního festivalu v ČR Soukání Ostrov a za semináře, které dělám o práci s dětským hercem a dětským divadelním souborem.
Úctyhodné je, že soubor HOP-HOP je teprve čtvrtým oceněným souborem v České republice a že každý rok je více návrhů a na vás se shodli jednohlasně všichni zainteresovaní např. i město Hronov, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Ministerstvo kultury, Amatérská divadelní asociace, České středisko AITA/IATA, Klub přátel umění ČR, Společnost amatérské divadlo a svět, Svaz českých divadelních ochotníků, České středisko loutkářské asociace UNIMA.
Ondro na nás. I Ty na tom máš svůj podíl, zrovna představení Naslouchej, v kterém si hrál, patří k těm nejzdařilejším… a bylo i na Hronově.
Na svém kontě máš pěknou řádku inscenací…kolik jich vlastně již bylo.
Připravovala jsem podklady pro výstavu, která bude o souboru HOP-HOP přímo v divadle v Hronově, takže díky tomu vím, že 81 premiér, z toho je 68 inscenací a 14 pořadů monologů a dialogů, ty uvádím také, protože většinu dramatických výstupů dramatizuji a mnohé přerostly i v inscenace.
Řekla jsi, že Naslouchej patřilo k těm nejzdařilejším. Je to právě díky účasti na Jiráskově Hronově, nebo jaké představení je pro tebe zdařilé…
Účast na Jiráskově Hronově je oficiální posvěcení „zdařilosti“ několika porotami a pravda je, že moje inscenace, které tu byly, mám ráda…“O soukání“, „Obrazy ze života Acylpyrínků“, „Nemocnice má ubrečená okna“, „Naslouchej“, „Ruby a Garnet“, „Tak tohle je naše Leni?!“, „Útěk“, většina byla i v mém profesním životě zásadní, ale jsou i inscenace, které bych jim dala na roveň a určitě byla zásadní nejen pro mne, ale především i pro mé žáky…
Jak to myslíš?
Tvorba na těchto představeních znamená pro nás, co jsme tvořili, myšlenkový a osobnostní posun, každá generace mých žáků takové představení má: „Je to tak prosté“, „Zkus být Vladislavem“, „Večerní máj“, „Tak tohle je naše Leni?!“ Jsou to představení, která jsou silnou výpovědí a oslovují mladou generaci bez ohledu na jazyk. A pak jsou představení neméně významná, která byla pro daný věk prvním velkým divadlem, tedy prvním větším zúročením hereckých dovedností se vší vážností a úctě k tomuto řemeslu: „K tobě mé srdce vzdychá“, „Ondráš nebo Juráš“, „Alchymista“, „Už zase skáču“, „ Azher“. A takovýchto mezníků by se dalo najít více. Např. mám představení, o kterých se učí studenti na divadelních fakultách a které jsem třeba nezmínila /smích/.
Kde bydlí čas?
Ano, anebo třeba „Ondráš nebo Juráš“, „Bylo nás pět“ , „Pošťácká pohádka“ a další a další… Třeba „RSB, s r.o.“, které nebylo ani na národní přehlídce, ale reprezentovalo ČR na EXPO 2000 v Lingenu a získalo 1. místo na mezinárodní divadelní soutěži v zahraničí. Ne vždy se zkrátka přímo na soutěži s porotou umělecky potkáš. Divadlo je zkrátka o okamžiku. My jsme ale naštěstí těch hezkých okamžiků zažili spousty.
Ty ale poměrně často vyjíždíš se souborem na festivaly do zahraničí. Jak se to přihodilo?
První představení, které bylo vysláno za ČR na mezinárodní festival bylo „O soukání“, v Lucembursku jsme tehdy po prvé poznali co to je, když vstane celý sál a nekonečně tleská. Příběh o pavoučkovi, který hledá kamaráda nám doslova otevřel brány do mnoha zemí. To s námi ještě jezdil soubor Písk-Písk. Jeho dirigent Vlastislav Mareš byl naším dvorním skladatelem a vytvořil hudbu pro další úspěšná představení. Představení s živou hudbou a přirozeným herectvím, které se snaží o sdělení tématu, v zahraničí vždy udivovalo. Dnes mi pravda už chodí nabídky přímo na email.
Nejen v zahraničí i u nás. Kde jste tedy všude byli?
V Anglii, Belgii, Indii, Itálii, Litvě, Lucembursku, Německu, Rakousku, Slovensku, Švýcarsku…a to i několikrát. Zajímavější než jednorázové výjezdy ale byly projekty několika zemí, většinou Anglie, Itálie a Rakouska, ale i Litvy, Maďarska, Německa…., kdy jsme se sešli v nějaké zemi a společnými semináři si určili téma, na základě kterého vzešlo představení všech souborů, takto vznikla vlastně ta nejsilnější představení. Nyní jsme započali nový projekt s Anglií a Itálií, tak uvidíme…
Na začátku jsi hovořila o významné rodinné události, jak se dá takto aktivní život mámy a manželky skloubit s divadelním nasazením?
Snadno, když tvůj manžel jezdí ze začátku s tebou a učí tě svítit – dodnes vzpomínáme, jak v Lucembursku přestavil celý sál, předělal veškerá světla, přetahal kabely, abychom mohli hrát na zemi a diváci mohli sedět do kopce – a když tvé vlastní děti divadlo chytne také. Starší Zdenda hrál v 9 letech hlavní roli Pavoučka ve 45 minutovém nezapomenutelném O soukání, a to celé i v němčině a mladší syn Jonáš v témže představení hrál již v 5 letech….a samozřejmě oba hráli v mnoha dalších inscenacích, ostatně i dnes mi oba pomáhají při festivalu Soukání Ostrov, ač bydlí daleko od Ostrova. A oba si navíc vzali divadelní profesionálky. K naší rodině to zkrátka patří.
MgA. Ondřej Šulc, učitel ZUŠ Ostrov