Vybírám si důležitá témata
Organizace pro rozvoj divadla pro děti a mládež ASSITEJ byla založena roku 1966 a od počátku bylo jejím členem i Československo a posléze Česká republika. České středisko od roku 2002 oceňuje významné umělecké počiny a významné osobnosti v oblasti divadla pro děti a mládež. Letos byla touto cenou oceněna ředitelka Základní umělecké školy, ale především vedoucí souboru HOP-HOP Irena Konývková. Cenu obdržela na Přehlídce ke světovému dni divadla pro děti a mládež v pražském divadle v Celetné. K příležitosti předání jsme se dohodli na krátkém rozhovoru o dětském divadle a divadle pro děti.
Cenu dříve získali profesionální režiséři a režisérky tvořící divadlo nejen pro děti jako Eva Tálská nebo Jan Borna. Co pro tebe takové ocenění znamená?
Je to pro mě ocenění dětského divadla. Tedy divadla hraného dětmi. Spousty let se na divadlo hrané dětmi dívala profesionální kritika spíše skrz prsty a odbývalo se známým výrokem „děti a psi na jeviště nepatří“. Jsem teď první oceněnou pracující s dětmi a beru to jako ocenění všem pedagogům, kteří pracují s dětmi. Zároveň to vnímám jako zlomový bod v uznání dětského divadla. Cenu jsem nedostala jen za svůj umělecký přínos dětskému divadlu, ale právě i za svou metodickou činnost, tedy rozvíjení dovedností učitelů literárně dramatických oborů a pořádání celostátních dílen pro rozvoj tohoto oboru.
Jak vůbec vnímáš rozdíl mezi divadlem pro děti hraným dospělými a dětským divadlem, tedy divadlem hraným dětmi pro děti.
Když hrají dětem dospělí, tak se zbytečně omezují a snaží se hrát pohádky a laskavé příběhy. Děti když se zabývají tím, co chtějí hrát, tak řeší svá témata a to někdy až bolavá, jako je šikana, nepřijetí společností, neporozumění s rodiči, zkrátka témata, která dospělí neřeší nebo o kterých mají pocit, že by je neměli hrát a rozhodně ne pro děti. I díky této snaze sdělovat myslím si roste význam dětského divadla i v očích kritiky a profesionálních divadelníků.
Není to dané tím, že dospělý nedokáže sdělit jaké je to být nepřijímaným nebo šikanovaným dítětem?
Jsou inscenace, kde dospělý hraje dítě, například Deník Adriana Molea z divadla DRAK, kde mi herec byl schopný přenést pocity kluka žijícího v neuspořádané rodině, ale takových inscenací není mnoho a vždy jsou uchopené s nadhledem a přes humor.
Vnímáš hodně despekt vůči dětskému divadlu ze strany divadelních profesionálů?
Teď už ne. Když jsem začínala a vyjela jsem například s inscenací O soukání na Jiráskův Hronov, tak i přes kladné přijetí diváky, kdy celý sál vstal a děkoval nám nekonečným potleskem, celou práci na rozboru odbývali poznámkami, že děti přece na jevišti nehrají, že jen tak reprodukují text a marně jsem vysvětlovala, jak je pro děti zásadní to co se na jevišti děje a co sdělují.
Dětské divadlo se vyvíjelo od pohádek, ne vždy dobře uchopených, často i kýčovitých a nepoučené dramaturgie. Když jsem začala po přehlídkách jezdit, tak jsem se stala známou výběrem silných, důležitých témat. Postupně se začali ideou práce se závažnými tématy „infikovat“ další a další soubory. Při poslední návštěvě Hronova jsem si od profíků vyslechla, jak budou muset začít sledovat Dětskou scénu, že se tam něco děje, že se tam objevují velká témata a herecké výkony. A jak je vidět, tak si toho všimli nejen profíci, ale i ASSITEJ.
Ondřej Šulc, ZUŠ Ostrov